A zajímavé je, že pokud se jiný člověk chová v rozporu s jakýmsi nepsaným mravním zákonem, okamžitě ho máme tendenci kritizovat a odvolávat se jakési "spravedlnosti", přičemž provinivši člověk se omlouvá a hledá odůvodnění svého chování opět v tom, že bylo něco "nespravedlivé" a podobně. Jen si uvědomte, jak se lidé hádají! "To je nespravedlivé..." "Tys měl udělat to a ono..." "Ty ses choval sobecky" "Ty jsi lhal" "Ty jsi mě podvedl." Pro dobré chování lidé důvody nehledají, hledají většinou důvody jak omluvit své špatné chování. Jsou si vědomi, že někdy porušují jakési zákony. A na těchto zákonech se shodnou všechny kultury v celé historii i všechny národy. Možná namítnete, že ne, ale v základu mají opravdu všechny zákony společnou morálku. I když se kultury neshodnou na tom, má-li muž mít jednu nebo deset žen, všichni se shodnou na tom, že nemůže mít kteroukoliv ženu, co si zamane. A také se všichni shodnou na tom, že mluvit pravdu je lepší než lhát, pomáhat je lepší než podvádět, dělit se je lepší než být sobecký... V žádných pověstech ani pohádkách nevítězí lenoši, sobci, lháři, podvodníci a vrazi. Všude jsou také děti jsou vychováváni k úctě ke stáří. Jestliže je tu nějaká vnější "spravedlnost", kterou ve svých osobních vztazích znají lidé všech národů, můžeme ji považovat za danou Stvořitelem - Bohem.  A to, že ji lidé porušují, je jejich nemoc duše, zranění, které nazýváme prvotní hřích. Jestliže tedy lidé vnímají to, jak "by se měli chovat", tak to už je první volání Boží.  

P. Cantalamessa říká, že člověk je člověkem v hlubším slova smyslu právě tím, že je volán Bohem. Žít vědomě v Božím volání je proto podstatou našeho života.

Křesťané mají na tuto cestu "baterku" - Světlo. To předpověděl Izaiáš: "Lid bloudící v temtonách uvidí veliké světlo." (Iz 9,1) Světlo Boží se narodilo jako Jeho Syn Ježíš, který říká každému z nás "Přijď a následuj mě." (Mk 10, 21)

Pokud vyjdeme ze sebe a zaměříme se na Pána Ježíše, neztratíme směr. Nebudeme vidět moc dopředu. On nám bude svítit jen na několik kroků, jak je to vidět na obrázku. Ale dá nám ochránce a průvodce - Ducha svatého. (Svatému Janu Boscovi jej dal i viditelně v podobě psa.)

Osobní povolání je vztah mezi člověkem a Bohem. (Vojtěch Kodet) Člověk tedy musí na vztah Boha odpovědět svým vztahem. Musí zde být vzájemnost, i když Bůh je nekonečně větší. Bez našeho souhlasu nás nepovede. Ježíš nás vede k Otci cestou sebedarování, sebezmaření, zničení našeho "já", které se snažíme posadit na trůn svého života. Protože když zemře celé naše "já", už nepůjdeme za naším hříšným a temným "já", ale půjdeme za Světlem. To Světlo nás bude víc a více prostupovat a nakonec se zbavíme všech našich hříchů, veškeré temnoty, a staneme se, stejně jako to Světlo, nesmrtelným.

Pán Ježíš řekl "Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." (Jan 4,14) 

Co to pro mne znamená? Že jsem povolán jít k vodě. Stačí, když půjdu k prameni - k Ježíši. A nechám Ježíše, aby mi tu vodu dal. Žádné jiné skutky. Žádné jiné podmínky. Ono to moje chování se asi jaksi samo změní, když budu pít živou vodu. Bůh nás jen volá, abychom šli k Němu. Nic jiného. Každý má cestu jinou, jde odjinud, potkává na cestě jiné lidi, jiné problémy, proto nemůže nikdo radit ani nikoho odsuzovat. Bůh netrestá. Bůh neodměňuje. Bůh nabízí. Nabízí život - živou vodu. "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě". (Lk 9, 23) Kdo chce! Kdo nechce, nemusí. (Může umřít žízní.)