Blog - Varhaník

Tři slova… Tři krátká slova, která jsou obecně srozumitelná… Slova, která opakujeme při každé mši a málokdy si plně uvědomujeme jejich význam. Dej nám mír…

   Americký spisovatel Robert Fulghum v jedné povídce popisuje svůj večerní "rituál": "…Když už ležím v posteli, řeknu si: "Všechno se se mělo stát, se stalo. Už není nic, nad čím bych měl dnes přemýšlet." Není to modlitba v pravém smyslu slova, ale pomáhá mi to uzavřít den a v klidu usnout…"  A kdo by nechtěl klidně usnout a celou noc spát jako nemluvně, že?

   Jsou věci, které se dělají blbě. Například když kamarádovi posíláte kondolenci k úmrtí dítěte. To se pak snažíte pečlivě vybrat ten nejvhodnější biblický citát, který by povzbudil.

Se slavností Zjevení Páně souvisí jeden starobylý zvyk, dnes už zpola zapomenutý. Po čtení evangelia přišel k ambonu jáhen či kantor a zazpíval ohlášky. Ne, nejednalo se o drastické zkrácení liturgie z důvodů brzké zavíračky v místní hospodě...

Mrzne, až praští, ranní zima zalézá pod nehty, kolem černočerná tma a jen sníh křupe pod nohama-to je ten pravý čas adventní, to jsou roráty!
Ale kde se vlastně vzaly?

Text evangelia dnešní neděle popisuje důvěrně známou scénu. Bůh se veřejně přihlašuje k "otcovství". A vyjadřuje to slovy, která jsou vlastní opravdu hrdým otcům: "To je můj milovaný syn...".

Slavná Matko Spasitele, bráno nebes, hvězdo mořská, na pomoc přijď svému lidu...

   Koncem letošního roku zemřel P. Josef Ondráček, kněz kostela s . Václava v Břeclavi. Rád bych na něj vzpomněl příběhem, kterým začínal svou promluvu při svatebním obřadu. Myslím, že poselství tohoto příběhu není důležité jen pro snoubence a manžely... Requiescat in pace, Padre... 

Zvláštní... Vždy byla pro mě hudebním symbolem Vánoc nádherná česká píseň Narodil se Kristus Pán. Ale letošní rok byl opravdu divný. A tak slyšíme mohutný chorál “... nám, nám narodil se!” z úst jednoho “povoleného” zpěváka... Pravým hudebním symbolem letošní vánoční doby je zcela určitě píseň Tichá noc. Hlavně tedy s důrazem na onen přívlastek...  

   Tak nám sklaplo… Podle nařízení vlády ČR je od pondělí 5.10. na bohoslužbách zakázáno zpívat…

   Tedy chápu proč, ale v životě by mě nenapadlo, že zrovna zpěv je nejrizikovější lidskou činností…

   V naší rodině se vžil termín "Stopařovy zkratky". Stopař je skautský vedoucí našich dětí, který proslul nevšedním nadáním. Kdykoli prohlásí: "Půjdeme tady tou zkratkou…", všichni ví, že se cesta k cíli protáhne minimálně jednou tolik. Kdykoliv. V dešti. V zimě. Až do tmy...

Máme tendenci vnímat světce v dějinách církve trochu jako "pohádkové bytosti". František z Assisi je super pohádkový děda, který mluví se zvířátky a na Vánoce staví jesličky, Václav se furt modlí, Jiří bojuje s draky … a Otcové poustevníci jsou obzvlášť srandovní… Tak jako pro děti dobrý, ale pro nás? Moderní lidi? My už jsme z toho přece vyrostli…

   Příští neděli budeme slavit jednu z nejdůležitějších slavností v liturgickém roce - Slavnost Ducha Svatého. A i když si z hodin náboženství pamatujeme, že se jedná o jednu z podob Trojjediného Boha, co o něm opravdu víme? Přiznejme si, že naše představy o Duchu svatém  (v horším případě) ustrnuly na úrovni dětských pohádek, nebo - v lepším případě - jsou poněkud mlhavé…   Kdo tedy Duch Svatý je?

...takové normální pracoviště obyčejného vesnického varhaníka...

 Včera jsme v kostele zažili zázrak!