Blog - Duchovní slovo

Církev je nazývána TĚLEM Kristovým. Ne těly, ale jedním tělem. Když se v kostele rozhlédneme kolem sebe, vidíme jedno tělo? Vidíme sebe jako součást tohoto jednoho těla? Zřejmě nás to ani nenapadne. A přece - svaté přijímání se latinsky nazývá comunio, což znamená SPOJENÍ, PROPOJENÍ. Pán Ježíš Kristus nás spojuje do svého těla, abychom byli jedno. Když každý z nás přijímá Ježíše Krista, fyzicky do svého těla v podobě chleba, tak naše těla jsou tímto tělem takto spojena. 

Uvědomujeme si to při svatém přijímání? A přijímáme vůbec Pána Ježíše při bohoslužbě? 

Říkejme mu třeba Karel. Již na základní škole dával opisovat spolužákům své písemky. Odmaturoval se samými jedničkami. Vystudoval vysokou školu. Stal se vědcem. Mohl si dovolit luxusní auto a drahé oblečení. Měl prestižní zaměstnání, a tedy i uznání ve společnosti. Lidé s ním mluvili s úctou a s respektem.

V ráji, se Adam ani Eva zpočátku nestyděli. Neměli proč. Jejich tělo a duše byly nerozděleny, neporušeny, byly v jednotě se Stvořitelem. Žili jeden pro druhého a žádný z nich se nezabýval sám sebou. Darovali se jeden druhému. Jejich těla byla chrámem, kde přebýval Bůh. A zároveň Adamovo tělo bylo z dechu Boha a Evino tělo z žebra Adama, takže byli "jedno tělo a jedna duše". Žili v naprosté otevřenosti, důvěrnosti a přátelství této trojice: Bůh, Adam, Eva. 

Do tohoto vztahu nás Bůh chce vrátit. Do života, ve kterém jsme pro druhého bezvýhradným a bezpodmínečným DAREM. A nezáleží na tom, zda člověk žije zasvěceným životem a je darem pro společenství lidí nebo zda žije v manželství a je darem pro manžela či manželku.

Seděl na mostě ve velkém městě a hrál na housle. Prsty levé ruky obdivuhodně obratně kmital a mačkal struny, druhou tahal smyčec tak, že se do daleka linuly krásné melodie. Lidé však chodili netečně kolem. Měli jiné starosti. V jejich uších zněl hluk projíždějících aut a cinkot blízké tramvaje, na kterou spěchali. Často se také ozvala siréna sanitky z nedaleké nemocnice.

Houslista seděl celé odpoledne na kraji chodníku na svém invalidním vozíku. Dlouhé, prázdné nohavice plátěných kalhot měl zastrčené pod sebou. Před sebe položil manžestrovou čepici. A hrál. Vypadalo to, že hraje spíš pro sebe než pro kolemjdoucí.

Asi deset metrů od něj se zastavila dívenka se školní taškou na zádech.

říkají Francouzi, když chtějí někoho pochválit. Vnímáme chléb také tak?

Vítáte hosta chlebem a solí? Zřejmě ne. Dnes je asi zvykem spíše rozbalit sušenky, chipsy, čokoládu, v lepším případě nabídnout hostům nějakou buchtu. Kdo z nás jí suchý krajíc chleba? Zvykli jsme si na různé chutě a jsme vybíraví. Někdy jíme jen proto, že máme chuť a ne hlad. Hodně lidí jí jen to, co jim chutná, často si na jídle zakládají a mnohdy za něj dávají spoustu peněz. A někdy se lidé přejídají. Možná si ani neuvědomují, že obžerství je jedním z hlavních hříchů. Nebyla jednodušší doba, kdy člověk neměl na výběr a byl vděčný za jednoduché jídlo?

"Zase brambory? Nechci pořád jíst brambory." říkal syn jako malý. Ale až začal sám pracovat, platit si svůj nájem a veškeré výdaje, a často s výplatou nevyšel, to potom s radostí přijel domů, když se zrovna vybíraly brambory: "Jé, brambory, výborně! Nebudeme se muset starat o to, co jíst! Budeme mít zase plný sklep!" a s radostí šel na pole. 

Člověk je vděčný až když pozná nedostatek.

Lidé, kteří zažili dobu války, nedostatek a potraviny na lístky, tak by například nikdy těstoviny nenatírali temperou nebo nelepili na papír jako se to dnes běžně dělá ve školách. Znovu se musíme naučit VÁŽIT SI JÍDLA a ŠETŘIT.

Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. (Žalm 67,7)

Logicky to tak funguje - když se o něco snažím, když trénuju, když něčemu věnuji čas, tak bych měl vidět výsledky. Jestliže mě přijmou do týmu extraligových hráčů, znamená to, že něco umím, a taky že musím ještě víc makat, abych nezklamal - a abych dostal odměnu, třeba medaili.

Když se člověk třeba přihlásí k biřmování, musí taky něco "vykonat". A není toho málo. Musí se účastnit příprav, napsat dopis, přečíst evangelium, žít podle desatera.... a "za odměnu" dostane toho Ducha svatého. NENÍ TO TAK! Jestliže to teda někdo "nezvládne", jestliže je slabý, klesá opakovaně v některém bodu desatera, má komplikace v životě a nedaří se mu číst Bibli... Co s tím? 

...A navíc to přece dělají všichni.

Slevíš ze svého požadavku jednou, pak podruhé... a pak už to přestaneš řešit, protože je dost náročné zase nastavit původní pravidla. Svět se nezbořil při porušení jednou, nezboří se ani podruhé. Jaké máte zkušenosti?

Co obdivujete na svých rodičích, prarodičích nebo přátelích? Někdo umí péct dobré buchty, jiný třeba opravit elektřinu či auta. Děti, když vidí na někom něco zajímavého, chtějí ho napodobovat a naučit se to také.

Stejně na tom byli i Ježíšovi učedníci - ti obdivovali Ježíše.

Jednou jsem se Ježíše ptala: "Máš mě rád?" On ihned poslal svého přítele (ptáčka rehka zahradního), ten si stoupl doprostřed cesty a zakýval (ocáskem i hlavičkou) na souhlas. 

Ale pak jsem měla otázek víc. A Ježíš mi už žádnou odpověď nedal. Ani jsem ho nikde neviděla, nevnímala, byl strašně daleko, vzdálený... Chtěla jsem s ním mluvit v modlitbě - nešlo to. Tak jsem mu napsala dopis. Napsala jsem mu jako příteli, který je právě daleko. Napsala jsem mu o tom, co dělám a co prožívám. A že mi tu chybí. Až po letech jsem se dověděla, že to, co jsem mu psala, se také může nazvat duchovní deník.

Biřmovancům biskup doporučil absolvovat v rámci přípravy na biřmování alespoň jeden duchovní rozhovor. Co si pod tím představit? 

Každý se asi téměř denně podívá do zrcadla a zkontroluje, zda je čistý, učesaný, zda může vyjít ven. Bez zrcadla bychom moc nezjistili, jak vypadáme. Kontrolujeme také jak vypadá naše duše?

Když slavíme hody, neboli oslavu svátku patrona nějakého kostela, není to jen oslava činů svatého v minulosti, není to jen připomínka jeho dávného života. Hody jsou oslavou toho, že daný svatý žije DNES. 

V Kurovicích jsme na svátek svatého Jindřicha oslavovali jeho manželku - svatou Kunhutu. Co nám tato žena může říct dnes?

Co nám nejvíce brání v činorodosti? Zřejmě naše lenost. Ta ale odjakživa pomáhala lidem práci si ulehčit - aby se nemuseli tolik fyzicky namáhat, vymysleli lidé stroje, aby nemuseli chodit, vymysleli dopravní prostředky... aby nemuseli tolik myslet, počítat či hledat v knihách nebo mapách, vymysleli počítače, chytré telefony... Lidé tím získali spoustu času. Ale čím více volného času mají, tím více říkají: Nemám čas.

Obdivuji asistenční psy. Takový pes, když pracuje, tak si nepřečte ani jednu zprávu, kterou mu u každého stromu nechali jeho psí kamarádi. Ne, že by nebyl zvědavý, kdo tudy šel. Taky by jim strašně rád odpověděl, a jeho největší radostí by bylo označkovat území, kudy jde, aby to ostatní věděli, aby mohl být na sebe hrdý, aby dal také zprávu na "psí instagram". Ale překoná své zájmy a pokorně jde vedle invalidního vozíku. A když mu nadává jiný pes (možná i velice neslušně, my tomu nerozumíme), tak nehne ani brvou a pracuje dál.

Bůh se oblékl do lidského těla. Vzal na sebe tvrdý úděl člověka - jako tvrdou skořápku ořechu. Tělo je schránka, obal duše. A tak jako musíme skořápku - obal ořechu - rozbít, abychom se dostali ke sladkému jádru, stejně tak nechal svůj tělesný obal rozbít Ježíš. Aby lidé dostali jádro, které je sytí a živí. Aby lidé uvěřili, že tento Ježíš Nazaretský v sobě, ve svém jádru, nesl něco důležitého, Božství.