Blog - Duchovní slovo

Člověk šel tmavým lesem. V jedné ruce držel svítilnu, ve druhé hůl. Potkal ho příjemný muž, který se nabídl, že ho lesem doprovodí a povídá mu: "Ty o hodně přicházíš. Netrháš si maliny ani jahody když máš plné ruce. A co hub tady roste! Mohl by ses najíst a ještě přinést něco i domů. Ale já ti pomohu! Dej mi svou svítilnu i hůl, neseš je zbytečně, a budeš mít prázdné ruce, půjde se ti líp a natrháš si všecko, co budeš chtít a co tento les nabízí." Poutník tedy tomuto slušnému "loupežníku" dal svítilnu i hůl. "Loupežník" však neřekl, že jsou pár metrů od okraje propasti. (Příběh dle vyprávění Maxe Kašparů na rádiu Universum)

"Hlavně to zdraví..." přejeme si často k novému roku. To znamená, že zdraví považujeme snad za nejdůležitější v našem životě. Jak by ne, jedině ve zdraví máme svobodu dělat vše, co chceme. Nemoc nás omezuje - od toho je také její název "ne-moc" neboli bezmoc. Člověk v nemoci je bezmocný.

Dnešní věda už ví, že na nemoci se podílí nejen viry nebo bakterie, ale i celková psychika člověka, jeho životní styl, strava, stres, prostředí, ale i genetika a první roky života... zkrátka mít moc nebo nemoc je věc psychosomatiky. Podílí se na ní také psýché neboli duše.

Židé považovali nemoc - či nějaké postižení, zřejmě jen za důsledek hříchu. Jinak by se neptali: „Pane, kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ (Jan 9,1) Ježíš jakoby toto přesvědčení potvrzoval při uzdravení ochrnutého, kterému řekne: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."  Ale učedníkům při uzdravování onoho slepého odpoví:  „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky..." (Jan 9, 3)

Adventní doba se nese ve znamení výroku proroka Izaiáše: "Připravte cestu Pánu".  Připravuje někdo z nás CESTU? Opět jeden z biblických obrazů, který slyšíme, ale konkrétní skutky v nás mnohdy nevyvolává. V adventu připravujeme jiné věci než nějakou cestu: dárky, stromek, výzdobu, cukroví, přáníčka... Možná se snažíme  být laskavější anebo navštívit ty, které jsme už dlouho neviděli. Chápeme, že toto je taky CESTA k větší lásce v našem srdci, a s tím se spokojíme. Stačí to? Když jsme spokojeni s tímto málem, zůstáváme pouze vlažnými křesťany - advent co advent, půst co půst... Slyšíme, že se máme obrátit anebo připravit cestu Pánu, a tak to posloucháme a myslíme si, že už jsme ji připravovali dvacetkrát, čtyřicetkrát nebo šedesátkrát, (podle toho, kolik je nám let) a že se všechno opakuje a žádnou novou stezku nevyrovnáváme...

Ale...

Překladatel Bible, Martin Buber, vyprávěl, že ho jednou oslovila nějaká dáma a zeptala se ho: Řekněte mi, pane Bubere, jak mohu milovat svého bližního, když samu sebe nemiluji?"

Martin Buber věděl, že s překlady Bible do jiných řečí jsou velké potíže. Spolu s kolegou Rosenzweigem ověřovali zpětně svůj text, aby přišli na jiné překlady, které by snad lépe vystihovaly původní smysl. Konečně napsali: "Miluj bližního svého, protože je jako ty!"

MOŽNÁ SE PO NÁS, POKUD JSME TADY NA ZEMI, NEŽÁDÁ VÍCE, NEŽ ABYCHOM ROZZÁŘILI JEDEN OBLIČEJ. (Hilde Domin)

Kdo je pro vás světlem? Kdo vám vytvořil úsměv na tváři? Napište nám o tom! Na adresu [email protected]

Jistě jste zaregistrovali, že hlava naší církve navštívila 4.11. 2022 muslimskou radu starších v mešitě v paláci Sakhir. Rada starších podporuje mír v islámských komunitách. Myslím, že stojí za to vzít si ze  slov našeho papeže příklad lásky k bližním:

Přicházím k vám jako věřící v Boha, jako bratr a poutník pokoje. Přicházím k vám, abychom šli společně v duchu Františka z Assisi, který říkával: "Pokoj, který hlásáte ústy, mějte ještě hojněji ve svých srdcích" (Legenda tří druhů, XIV,5). Zaujalo mne, že v těchto krajích je zvykem při vítání hosta nejen podat mu ruku, ale také přiložit ruku k srdci na znamení náklonnosti. Jako by člověk druhému říkal: nejsi vzdálený, ale vstupuješ do mého srdce, do mého života. Také já s úctou přikládám ruku k srdci, hledím na každého z vás a dobrořečím Nejvyššímu za tuto příležitost k setkání.

Věřím, že se stále více potřebujeme setkávat, vzájemně se poznávat a brát si jeden druhého k srdci, dávat přednost realitě před idejemi a lidem před názory, otevřenosti vůči nebi před vzdáleností na zemi, bratrskou budoucností před nepřátelskou minulostí. Potřebujeme překonávat předsudky a dějinná nedorozumění ve jménu Toho, který je Zdrojem pokoje. 

Člověk se narodí. Tím je povolán Bohem k životu.

Stejně tak se rodí spousta jiných tvorů. C.S. Lewis však poukazuje na to, že se člověk od ostatních živočichů liší mimo jiné nepředvídatelností svého jednání. Chování zvířat je předvídatelné: Například každá kudlanka sní samečka. A neomlouvá se. Prostě to tak je. Oproti tomu každý labutí pár si je věrný celý život. Nikdo z labutí se tomu nediví ani to neobdivuje. Prostě to tak je. Nemůžeme říct že kudlanka je nemorální a labuť morální. Nebo snad že labutě jsou Bohu bližší než kudlanky nebo že snad mají lásku. Jsou tak "naprogramovaní", nemohou se rozhodnout jinak. Pouze lidé své chování ovlivňují. A mění se. U žádného člověka nemůžeme říct: "Prostě takový je a jiný nebude."

Pouze u lidí můžeme říct, že jsou "voláni" k Lásce.

"Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh." (J 1,1-5) Touto větou začíná Janovo evangelium. A ve 14.verši pokračuje: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." (J 1,14)

Když tyto verše z Bible posloucháme, vnímáme je zřejmě jako básnický obraz. Rozumem vyhodnocujeme, že to není doslova pravda, ale nepozastavujeme se nad tím. Asi tak jako se nedivíme, že zvířata v pohádkách mluví, ale v reálném životě nás ani nenapadne, že by nám měl kocour odpovědět na pozdrav nebo si obout boty.

Jak by taky mohlo slovo ožít? Vyslovujeme přece spoustu slov a žádné z nich se nestane "tělem". Nic hmotného se přece nevytvoří mluvením. 

A přece má Bible Pravdu.

Církev je nazývána TĚLEM Kristovým. Ne těly, ale jedním tělem. Když se v kostele rozhlédneme kolem sebe, vidíme jedno tělo? Vidíme sebe jako součást tohoto jednoho těla? Zřejmě nás to ani nenapadne. A přece - svaté přijímání se latinsky nazývá comunio, což znamená SPOJENÍ, PROPOJENÍ. Pán Ježíš Kristus nás spojuje do svého těla, abychom byli jedno. Když každý z nás přijímá Ježíše Krista, fyzicky do svého těla v podobě chleba, tak naše těla jsou tímto tělem takto spojena. 

Uvědomujeme si to při svatém přijímání? A přijímáme vůbec Pána Ježíše při bohoslužbě? 

Říkejme mu třeba Karel. Již na základní škole dával opisovat spolužákům své písemky. Odmaturoval se samými jedničkami. Vystudoval vysokou školu. Stal se vědcem. Mohl si dovolit luxusní auto a drahé oblečení. Měl prestižní zaměstnání, a tedy i uznání ve společnosti. Lidé s ním mluvili s úctou a s respektem.

Spolužáci ze "základky" pořádali po letech sraz. Karla zajímalo, jak jeho bývalí kamarádi žijí.

V ráji, se Adam ani Eva zpočátku nestyděli. Neměli proč. Jejich tělo a duše byly nerozděleny, neporušeny, byly v jednotě se Stvořitelem. Žili jeden pro druhého a žádný z nich se nezabýval sám sebou. Darovali se jeden druhému. Jejich těla byla chrámem, kde přebýval Bůh. A zároveň Adamovo tělo bylo z dechu Boha a Evino tělo z žebra Adama, takže byli "jedno tělo a jedna duše". Žili v naprosté otevřenosti, důvěrnosti a přátelství této trojice: Bůh, Adam, Eva. 

Do tohoto vztahu nás Bůh chce vrátit. Do života, ve kterém jsme pro druhého bezvýhradným a bezpodmínečným DAREM. A nezáleží na tom, zda člověk žije zasvěceným životem a je darem pro společenství lidí nebo zda žije v manželství a je darem pro manžela či manželku.

Seděl na mostě ve velkém městě a hrál na housle. Prsty levé ruky obdivuhodně obratně kmital a mačkal struny, druhou tahal smyčec tak, že se do daleka linuly krásné melodie. Lidé však chodili netečně kolem. Měli jiné starosti. V jejich uších zněl hluk projíždějících aut a cinkot blízké tramvaje, na kterou spěchali. Často se také ozvala siréna sanitky z nedaleké nemocnice.

Houslista seděl celé odpoledne na kraji chodníku na svém invalidním vozíku. Dlouhé, prázdné nohavice plátěných kalhot měl zastrčené pod sebou. Před sebe položil manžestrovou čepici. A hrál. Vypadalo to, že hraje spíš pro sebe než pro kolemjdoucí.

Asi deset metrů od něj se zastavila dívenka se školní taškou na zádech.

říkají Francouzi, když chtějí někoho pochválit. Vnímáme chléb také tak?

Vítáte hosta chlebem a solí? Zřejmě ne. Dnes je asi zvykem spíše rozbalit sušenky, chipsy, čokoládu, v lepším případě nabídnout hostům nějakou buchtu. Kdo z nás jí suchý krajíc chleba? Zvykli jsme si na různé chutě a jsme vybíraví. Někdy jíme jen proto, že máme chuť a ne hlad. Hodně lidí jí jen to, co jim chutná, často si na jídle zakládají a mnohdy za něj dávají spoustu peněz. A někdy se lidé přejídají. Možná si ani neuvědomují, že obžerství je jedním z hlavních hříchů. Nebyla jednodušší doba, kdy člověk neměl na výběr a byl vděčný za jednoduché jídlo?

"Zase brambory? Nechci pořád jíst brambory." říkal syn jako malý. Ale až začal sám pracovat, platit si svůj nájem a veškeré výdaje, a často s výplatou nevyšel, to potom s radostí přijel domů, když se zrovna vybíraly brambory: "Jé, brambory, výborně! Nebudeme se muset starat o to, co jíst! Budeme mít zase plný sklep!" a s radostí šel na pole. 

Člověk je vděčný až když pozná nedostatek.

Lidé, kteří zažili dobu války, nedostatek a potraviny na lístky, tak by například nikdy těstoviny nenatírali temperou nebo nelepili na papír jako se to dnes běžně dělá ve školách. Znovu se musíme naučit VÁŽIT SI JÍDLA a ŠETŘIT.

Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. (Žalm 67,7)

Logicky to tak funguje - když se o něco snažím, když trénuju, když něčemu věnuji čas, tak bych měl vidět výsledky. Jestliže mě přijmou do týmu extraligových hráčů, znamená to, že něco umím, a taky že musím ještě víc makat, abych nezklamal - a abych dostal odměnu, třeba medaili.

Když se člověk třeba přihlásí k biřmování, musí taky něco "vykonat". A není toho málo. Musí se účastnit příprav, napsat dopis, přečíst evangelium, žít podle desatera.... a "za odměnu" dostane toho Ducha svatého. NENÍ TO TAK! Jestliže to teda někdo "nezvládne", jestliže je slabý, klesá opakovaně v některém bodu desatera, má komplikace v životě a nedaří se mu číst Bibli... Co s tím?