Blog - Duchovní slovo

Bůh se oblékl do lidského těla. Vzal na sebe tvrdý úděl člověka - jako tvrdou skořápku ořechu. Tělo je schránka, obal duše. A tak jako musíme skořápku - obal ořechu - rozbít, abychom se dostali ke sladkému jádru, stejně tak nechal svůj tělesný obal rozbít Ježíš. Aby lidé dostali jádro, které je sytí a živí. Aby lidé uvěřili, že tento Ježíš Nazaretský v sobě, ve svém jádru, nesl něco důležitého, Božství.

Asi takto by se dal jedním slovem shrnout dojem tří mudrců z návštěvy Ježíška. Nečekali chlívek. Čekali krále narozeného v paláci. Přesto byli tito pohané první, kteří uvěřili v Božství a moc tohoto nyní bezbranného dítěte.

Homílie o třech králích

"Už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé." (1Jan 3,2)

Možná si někdo řekne: "Nevěřící to mají jednodušší..." Vždyť kolik lidí žije spokojeně bez Boha!

"V bolesti budeš rodit." řekl Bůh Evě a spolu s ní i všem dalším ženám. S výjimkou Marie. Ta je osvobozena od prvotního hříchu. Nemá ani ten nejmenší sklon hřešit. Nenese tedy ani důsledek neposlušnosti a nedůvěry Boží Lásce. Proto zřejmě nerodila v bolestech. Výsada? Na první pohled ano. Ale podívejme se i pohledem druhým.

Církev je žena, neživí rozpory, vše uchovává v srdci.

Albiano Luciani přednášel: "Jděte jednou do muzeí Benátek a prohlédněte si různá zobrazení Boží matky a světic: Nanebevzetí Panny Marie od Tiziana, Madonu od Torcella, svatou Uršulu od Carpaccia, svatou Barboru od Palma Staršího a mnohé jiné. A pak je porovnejte s ženami na reklamních plakátech."

Žijeme v kultuře, kde se pravidelně uklízí. V pravěku či starověku nepotřebovali drhnout  podlahu z hlíny, nepotřebovali přezůvky, a ani o záchod se nemuseli starat, když žádný neměli. Stačilo dodržovat pár pravidel pro ukládání věcí apod. Tak jako Izraelité ve starém zákoně se nemuseli starat o nějaký úklid své duše. "Stačilo" dodržovat několik pravidel, předpisů. Ale my? V dnešní době to máme jinak. Tak jako desinfikujeme a uklízíme domácnost, tak musíme uklízet i svou duši. Jak to? 

Zde na fotografii vidíte město Betlém. Tady se narodil ten, o kterém rodiče dětem říkají, že nosí dárky. Je to paradoxní, jako více věcí v křesťanství. Chudé, nahé dítě narozené ve chlévě nosí ostatním dětem oblečení, mobily, boby, auta a panenky. A na slavnost jeho narození v bídě na seně se lidé v bohatých zemích honí, aby nakoupili (i nakupili) hromadu jídla, dárků, ozdob a světýlek.

Anselm Grun říká: "Ježíš nebyl hodný hoch plnící přání svých rodičů. Ježíš jde za svým srdcem a dělá to, co sám považuje za správné, co považuje za vůli svého nebeského Otce."

O Vánocích si připomínáme odmítnutí, nepřijetí od vlastní rodiny. Vždyť svatý Josef i Panna Maria šli do města, odkud pocházely oba jejich rody, měli tam příbuzné, klepali na ně, prosili o nocleh, ale všichni příbuzní je odmítli. Odmítli je i cizí. Člověk dnešní doby by byl z toho zoufalý.

Celý život někam jdeme. Je to tak? Co si o tom myslíte?

V každé naší buňce, v každém atomu, prý běhají elektrony a neutrony kolem jádra. Krev také pořád proudí. Stejně tak i dech. Projevem života je pohyb. Takže život nemůže zůstávat neměnný, pořád stejný, ale musí se nutně nějak měnit, tedy někam jít, a taky nově tvořit, takový je jeho zákon.

Spíš. A najednou tě něco vzbudí. Někdo rozsvítil. Co se děje? Kdo uprostřed noci vstal, rozsvítil v ložnici a tím světlem tě vzbudil? A proč to udělal? Je to nepříjemné. Chceš přece spát!

Když jsem byla malá, maminka mi každý večer vyprávěla pohádky. Nejraději jsem měla právě tuto, O dvou jablkách: