Byla jedna maminka, která měla dvě dcery. Maminka šla do města na trh. Když se vrátila, přinesla dcerkám dvě jablíčka. Jedno bylo krásné, veliké, lesklé. To druhé bylo malé a scvrklé. Ukázala je dcerkám a ta starší hned křičela: Já chci to veliké! A mladší dcera řekla: Já si vezmu to malé. Starší dcera se zakousla do jablka a sousto vyplivla. Jablíčko bylo kyselé a červavé. Kdežto malé jablíčko bylo zdravé a slaďoučké a mladší dcerka si na něm moc pochutnala.
Nestalo se nám někdy, že jsme usilovali o něco, co nám samotným přišlo dobré, co se nám líbilo, ale nakonec to bylo hořké jako to červavé jablko?
Jsou skromní lidé šťastnější?
Přijímáme od Boha s otevřenou náručí vše? I třeba na první pohled těžké věci každodenního života?
Jsem přesvědčena, že Pán Bůh nám denně posílá taková malá sladká duchovní jablíčka, aby nám dodával sílu a radost. Možná je naším problémem to, že se nám ta jablíčka nelíbí, a tak je ani nejíme. My sami bychom snad chtěli Pánu Bohu diktovat, co nám má dát. A tak někdy nevidíme ty drobné dárky od Něj. Zkusme je dnes vnímat. A třeba i překonat nechuť něco těžkého přijmout nebo vykonat. Zkusme brát i nepříjemné věci jako dárek od Boha. Nakonec nám to bude chutnat.
