Spíš mě litovali, že jsem postižená a že už nemám tatínka a tak.. Ale já jsem v žádném případě neměla čeho litovat. Viděla jsem přece. Růžence. Obrazy. Kostely. Nejsvětější svátosti. Kněze. Poutníky k Panně Marii.

Své jméno jsem neslyšela. Ale vnímala jsem ho. Znamená Pramen milosti - Anna. Jsem pojmenovaná po mamince Panny Marie, ačkoliv podle našich zvyklostí bych se měla jmenovat po mé vlastní babičce. Moji rodiče porušili tradici z lásky ke svaté Panně, a snad díky tomu jsem odmalička toužila žít s Ježíšem tak jako ona.

Cítila jsem. Hlavně láskyplnou náruč mé maminky Františky. Mlčky jsem opakovala to, co maminka dělala. Pomáhala jsem jí doma. Klečela jsem s ní v kostele. Často na mě dopadly i její slzy. Slané a studené. Bylo mi sedm let. Ucítila jsem kapku na svém uchu. Podívala jsem se na maminku. Mé rty se pokusily pohybovat se stejně jako její. A najednou z nich vyšel zvuk! A já jsem poprvé slyšela! Z mých úst vyšlo: "Ave Maria".

Jaká krása! Chtěla jsem se naučit všechny modlitby, které se maminka modlívala. A v mých sedmi letech, kdy se mi navrátil sluch, jsem byla biřmovaná! Přijala jsem Ducha svatého. A umínila jsem si, že kdykoliv se v noci probudím, pomodlím se na kolenou a s největší láskou "Ave Maria".

Avšak po dvou letech jsem se stala úplným sirotkem. Maminka zemřela a mě a o rok staršího bratra dostala do výchovy babička.

Mám čtrnáct. Babička vykládá, jak moc jsem krásná, a usiluje o to, abych se vdala. Považuje to za nejlepší vyvrcholení své výchovy. Jsme ze šlechtické rodiny, vyrostla jsem, a tak se o mě uchází dost nápadníků. Babička je však neoblomlá, a když si schválně chci dělat tvář škaredou, je ze mě, dá se říct, zoufalá. Napadl mě plán - odejdeme k rodině našeho otce, ke druhé babičce. Bratr Cristobal jde se mnou. Chci se ukrýt, modlit se, ale druhá babička je stejná jako ta první! Nenechá mě v klidu. Čekali na mě s jídlem při jednom rodinném obědě. Mysleli si, že se oblékám do pěkných šatů, které mi nachystali. Já jsem si místo toho ostříhala vlasy - každý pramen na jinou délku, aby to vypadalo co nejhůř. Omotala jsem si kolem sebe staré černe roztrhané závěsy, narazila jsem si na hlavu starou čepici, která mi padala až do očí. Chtěla jsem, aby věděli, že se nechci nikomu líbit, jen Bohu. Naštěstí pochopili! Konečně mohu ve svých šestnácti letech obnovit slib panenství, který jsem dala Bohu již v deseti letech. Nehledám žádné zalíbení v ničem, jen v Bohu. Sílu čerpám z Nejsvětější svátosti, ze Svatého Přijímání každou neděli po svaté zpovědi. A jsem ráda, že můj bratr se stal knězem.

Co bych vám poradila?

"Buďte veselí. Smutná mysl není tak dobře naladěná chválit Boha jako mysl radostná. Děkuji Bohu za všechno a radostně se podrobuji Jeho vůli. Slibuji vám, že vám budu pomáhat z nebe."