Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Diví se synek u televize: „Tati, tomu nerozumím. Ve škole nám říkali, že je světlo rychlejší než zvuk…“ „A čemu nerozumíš?“ „No, když zapnu televizi, nejdříve slyším zvuk.“