Byla jedna malá ropucha. Škaredá. Jedovatá. Slyšela od své babičky pohádku o Žabce carevně. O tom, že kdysi otec car řekl svým třem synům, aby si našli nevěstu tam, kam dopadne po vystřelení jejich šíp. Nejmladší princ střelil šíp právě do bažiny, kde bydlela žába a šíp chytla, a ten princ si musel žabku vzít za ženu. A malá ropuška ráda snila o tom, že také někdy chytne šíp krásného prince, který k ní přijede a políbí ji... Ale jak rostla a šípy k ní nelétaly, zjišťovala, že to asi nebude tak jednoduché, a pomalu se vzdávala svého snu. „To se mi nikdy nestane. Jsem škaredá ropucha a pohádky neexistují. Mě nikdy nikdo nebude mít rád.“ Říkala si naše ropuška a lítostí nad sebou plakala. Začalo pršet. To brečí i někdo nade mnou? Divila se ropuška a přestala údivem plakat. Začala skákat. To bylo pro ni přirozené. Možná si myslela, že doskočí až tam, kde ten někdo nad ní brečí.

A světe div se, ani nevěděla jak, doskákala až do Kurovic do kostela. Tam najednou uslyšela Pána Ježíše, jak jí říká: „Má žabko carevno, děkuji Ti, že jsi za mnou přišla. Mám Tě rád. Potřeboval bych od Tebe pomoc, aby v mém domě neštípali komáři, a nebzučely mouchy, aby nerušily čtení a kázání. Jen Ty je dokážeš nejlépe chytat. Proto Tě Pán Bůh stvořil. Budeš sloužit samotnému Stvořiteli Vesmíru v Jeho domě.“  Ó, to je ještě mnohem víc než být ženou nějakého obyčejného cara, uvědomila si naše ropuška a od té doby je nejšťastnější žábou nejen v Kurovicích.