Na zahradě u františkánů rostla u zdi nádherná jabloň a nesla ty nejchutnější plody. Bratři se o ni pečlivě starali, ale k čemu všechna ta práce, kdy většina ovoce spadla za zídku, do zahrádky dominikánů? Když tak zase jednou přišli o všechnu úrodu, rozhodli se chudí bratři udělat tomu přítrž a stěžovali si u biskupa. Biskup se rozhodl záležitost vyšetřit a navrhl teologickou disputaci. Kdo v ní zvítězí, bude moci užívat plodů. Dominikáni si zamnuli ruce a vyslali bratra knihovníka, který znal Písmo zpaměti řecky i latinsky a suverénně se pohyboval ve všech teologických oborech. V klášteře františkánů nastalo pozdvižení. Věděli, že vše je ztraceno. Oni nepěstovali moudrost, ale chudobu. Nakonec se nabídl nejodvážnější: kuchař, s kulatou, téměř holou hlavou a prostorově výrazným tělem. Po nóně se sešli u biskupa. Kuchař se hned bránil, že nedovede užívat učená slova, a tak biskup nařídil, aby se disputace konala beze slov. 

Začal dominikán a ukázal jablko, o něž se přeli. 

Františkán vytáhl z kapsy kousek tvrdého chleba. 

Knihovník vytyčil ukazovák. 

Kuchař se nenechal zahanbit a natáhl dva prsty. 

Dominikán přidal třetí prst. 

Františkán se ukazováčkem rychle dotkl čela. 

Zpocený knihovník rezignovaně vztáhl ruce vzhůru. 

Kuchař široce rozpažil a spokojeně se usmál. 

Bylo po všem a jablka připadla františkánům. Dominikáni to nedokázali pochopit a hned se vyptávali, co se stalo: 

"Jsou to mystici, bratří," děl knihovník. "Začal jsem dogmatickým traktátem o prvotním hříchu a poukázal na jablko hříchu, které zapříčinilo pád celého lidstva." 

"Ale dostal mě nejvyšší christologií, ukázal mi kousek chleba. Chápete? Chléb poslední večeře, kdy se za nás obětoval náš Pán a kdy sejmul to jablko hříchu, které jsem tam tak vyzývavě třímal. Připadal jsem si hrozně!" 

Bratři kazatelé jej chápavě poplácali po ramenou. 

"Zkusil jsem se bránit a přešel do útoku v neochvějných základech víry. Vsadil jsem na jistotu a začal jedním prstem: je jeden Bůh! Apeloval jsem na jednotu, unanimitas!" 

Dominikáni hltali každé slovo. Skvělá smeč! 

"Stejně tvrdě mě odrazil, když mne jemně dvěma prsty upozornil: ale má dvě přirozenosti: Božskou a lidskou." 

Dominikáni stáli bez dechu. 

"V poslední chvíli jsem se vzpamatoval a hodil v sebeobraně de Deo Trino: tři prsty. Bylo to zbytečné, jen se dotkl čela a jasně mi dal najevo, že předhazuji pro lidi nepochopitelné tajemství. Skoro jako bych viděl našeho svatého Otce Augustina na břehu moře, ano, tak jsem si připadal, pošetile rozjímající o podstatě Nejsvětější Trojice." 

Dominikáni se po sobě ani nedívali. 

"Vzdával jsem se a jen jsem vztáhl ruce v oslavě Boží Moudrosti: Bůh je veliký. A víte, co udělal on? Na to nadosmrti nezapomenu. Jediným gestem rozpřáhl ruce, jako by vydechl ten entitativní atribut Boží bytnosti: Nekonečný!" 

A bratři dominikáni seděli se sklopenými hlavami. 

Kuchař se přiřítil mezi františkány, hlasitě funěl, a jásal: 

"Máme to! Ale hulvát to byl, ten knihovník. Hned jak jsme se sešli, vytáhl jabko a vytahoval se s ním, že nám je všechny sežrali. To mě naštvalo, tak jsem vytáhl starej chleba, aby se živili tím. A von začal útočit, chtěl mi prstem vypíchnout voko! Tak jsem se nedal a pohrozil mu, že mu vypíchnu vobě voči! Už asi nevěděl, jak se bránit, když mi ukázal, že mi vypíchne tři voči, tak jsem se dotknul hlavy: Seš blbej nebo co? A už to vzdával, ještě se sice pokusil vyhrožovat, že na nás přijdou shora a namlátěj nám, tak jsem mu jasně naznačil, a klidně přijdou, že je nás víc. A tak to vzdal!"