O klíči do nebe

V neděli se v kostele sešly tři děti. Potkaly se zrovna pod sochou svatého Petra, který drží klíče od nebeské brány.  „Dívejte, jen svatý Petr nám může odemknout nebeskou bránu. Musíme se tedy modlit ke svatému Petrovi,“ říkala Markétka. „Proč má klíče jenom svatý Petr?“ ptal se Ondra. „Není to nespravedlivé? Ježíš je králem, a když budu chtít jít za Ježíšem, tak o tom, jestli mě k němu pustí, rozhoduje Petr.“ „Jo. Já o tom budu rozhodovat.“ Odpověděl mu v legraci kamarád Péťa. Vtom zazvonil zvonek ohlašující začátek mše svaté a debata byla ukončena.

Při mši bylo křtěné miminko, malá Terezka. Markétka se pozorně dívala, jak dopadá pramínek vody na čelíčko miminka. A vzpomněla si, že si v náboženství povídali o tom, že voda smyje všechno, co stojí mezi člověkem a Bohem. Paní katechetka říkala, že tato voda odplaví to, čemu říkáme dědičný hřích, odplaví tu zeď nedůvěry, kterou postavili první lidé mezi sebe a Boha, nebo ten keř, za který se Adam schovával. Markétka si představovala, že ta voda odplavila i tu nebeskou bránu, i plot kolem nebe, a nebe už je zcela otevřené. Při Ježíšově křtu se přece nebe otevřelo… a dokonce z něj vylétl holub, kterého Pán Bůh asi chová, stejně jako náš děda…

„Jsi Boží dítě…“ zaslechl Ondra hlas pana faráře. A opět mu to přišlo nespravedlivé. Myslel si pro sebe: „Tak tohle mimino, co se ještě neumí modlit, a jenom leží, je Boží dítě! A já se učím, chodím do náboženství, pomáhám doma, a stejně, když se za něco pomodlím, tak to nedostanu. V náboženství nám pořád říkají, že nás Bůh má nejvíc rád, třeba i víc, než rodiče, ale není to pravda. Mě Bůh rád nemá. Nikdy mi nedal žádnou věc, za kterou jsem se modlil. Rodiče mi dali klíče od domu. A Pán Bůh mi nedal klíče od svého domu. Musí mi odemčít Petr. Kdyby mě Bůh chtěl, kdyby mě měl rád jako syna, dá mi přece aspoň klíče od domu.“

„Stejně ty klíče od nebe musí být už pořádně rezavé,“ zašeptá najednou Péťa. „Děda jednou našel na zahradě rezavý klíč, říkal, že je asi od sklepa, ale už se s ním nedá zamykat. Říkal, že je třeba padesát let starý. A svatý Petr má ty klíče ještě mnohem dýl. Dokážeš si to představit?“

„Děti, pojďte udělat kruh kolem oltáře,“ vytrhne je z myšlenek pan farář. Chytnou se společně za ruce a modlí se „Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se Jméno Tvé. Přijď království Tvé.“ A vtom se to stalo. Ondra pochopil. Cítil, že království přijde. Samo. I bez klíče. Tím klíčem jsme my. Klíč, kód ke vstupu, jsme dostali při křtu. Křtem se nám otvírá nebe. Pán Bůh se před námi nezamyká.

Když děti vycházely z kostela, začalo sněžit. „Pán Bůh nás znovu křtí,“ napadlo Markétku. „Takto se na nás snáší to Boží království,“ pomyslel si Péťa a nastavil jazyk, aby ho i ochutnal.