"Já se ženit nechci", řekl jsem jednou Scholastice. "Já taky ne", odpověděla. Moc jsme toho nenamluvili. Scholastika říkala, že se má buď mlčet anebo mluvit o Bohu. Jako dítě o Bohu moc nevěděla. Ale když vyrostla, najednou začala být víc ukecaná. Přece jenom musela víc mluvit, když zakládala klášter. To jsme se pak viděli vždycky jenom jeden den v roce. Stačilo to. Ve stáří nám už utíkají dny i roky mnohem rychleji.
Když se rok s rokem sešel a my jsme ten den byli opět spolu a večer jsme něco pojedli, chystal jsem se jít zpátky. Ale Scholastika si najednou chtěla ještě se mnou celou noc povídat o tom, jaké to asi bude v životě v nebi! Jenže já jsem chtěl jako vždy dodržovat pravidla kláštera, kde jsem byl, a vrátit se večer domů. Vždyť jsme spolu už strávili celý den! Ale sestřička trvala na svém, že chce být ještě se mnou. Zvedla oči k nebi, podíval jsem se tam taky, vzpomněl jsem si na maminku, na Pána Ježíše, na svaté, kteří nás tam čekají... a spustil se takový liják, že jsem chtě nechtě musel se Scholastikou zůstat. Na cestu zpátky v takové bouřce nebylo ani pomyšlení. "Když jsi mě nechtěl poslechnout ty, poslechl mě všemohoucí Bůh." No jo, no... dosáhla svého. Ale byl jsem rád. Povzbudili jsme se vzájemně. Vidět sestru bylo jako pít v létě chladivou vodu z pramene. Za tři dny jsem v našem klášteře úplně jasně viděl, jak z jejího těla odchází do nebe holubička. Tak se nedivím, že se se mnou chtěla Scholastika tu noc rozloučit. Ale ne nadlouho. Brzo si mě zavolala k sobě. Kdo ví, možná ji zase všemohoucí Bůh poslechl :-)
Svatý Benedikt z Nursie (asi 470 – asi 543)
