Duch vane kudy chce… a někdy využívá ty neméně pravděpodobné cesty…

Když v roce 1926 psal rektor Janáčkovy akademie Ludvík Kundera recenzi na nové dílo Leoše Janáčka, označil autora za " pevně věřícího starce". "Žáden stařec, žáden věřici, mladíku!" opáčil tehdy dvaasedmdesátiletý Janáček naštvaně. A opravdu - geniální skladatel se svým ateismem nikdy netajil. 

   A přesto … vytvořil jednu z nejoriginálnějších duchovních skladeb 20. století. Glagolská mše  - to je dílo, které musíte poslouchat srdcem. Nemusíte vědět nic o skladatelově metodě, o teorii jeho harmonických postupů nebo o originálním vedení zpěvních hlasů. Od prvních tónů se na vás valí hudba. V celé mši není jediné odpočinkové místo. Staroslověnský text dokonale souzní s hudbou, která -přes svou originalitu - zní neuvěřitelně "moravsky".

   Při opravdu otevřeném poslechu srdcem se vám stane ještě jedna věc, charakteristická pro liturgii obecně. Cítíte, že jste opravdu spojeni se všemi, kteří kdy tato slova mešního ordinaria pronášeli. Včera, před staletími, až k moravským věrozvěstům.

   A když už člověk čeká závěrečné vydechnutí, přijde na řadu Postludium. Varhanní passacaglia, která se slovy prostě nedá popsat. Hudba mimo čas a prostor. Opravdový hudební divoký vítr, který vás pohltí. Jako oko vichřice…

   Duch svatý nezná hranice. Lidské, konfesní, mentální… Klidně pro své působení použije talent starého, nesnášenlivého ateisty… Tak ať mi někdo povídá, že Bůh nemá smysl pro humor…