Poslouchala. Pozorovala houslistu. Ta dívenka totiž byla právě na své neveselé, pomalé cestě do hudební školy. "Zase dostanu pětku", bála se a vůbec se tam netěšila. Nebavilo ji doma cvičit a bylo pro ni obtížné hrát jednotlivé tóny podle not. Ale houslista ji zaujal. "Jak je to možné? Jak se to naučil?" Dívenka na chvíli zavřela oči. A nechala se unášet melodií. Chvíli jí připadalo, že je na rozkvetlé louce, kde bzučí sbor čmeláků, cvrčků a včel, za chvíli slyšela zurčení lesního potůčku, šumění stromů, a nakonec písničku pro tanec lesních víl na paloučku. Otevřela oči a chtělo se jí začít tancovat. "Chtěla bych umět taky tak hrát", říkala si sama pro sebe. "Ten pán nemá nohy ale dokáže tancovat hudbou."
Od té doby chodila dívenka přes most pravidelně a těšívala se, že jí písničky vždy zlepší náladu. A sama začala doma pravidelně hrát. Chtěla umět hudbu procítit stejně tak jako ten houslista.
K večeru se houslista sehnul pro svou čepici, do kapsy schoval pár drobných, otočil se, rukama rozhýbal kola vozíku a ujížděl na vlakové nádraží. Dívenka se za ním dívala, dokud se neztratil v hloučku cestujících. Nikdy ho neoslovila. Netušil, že je jejím prvním a nejdůležitějším učitelem hudby. Každý den dělal jen, co umí, a co může. Neměl ani ponětí, že ona dívenka se "kvůli němu" bude učit sedm let hrát na klavír, aby jednou také dokázala napodobit hudbou rozkvetlou louku a sad v podobě "Rašení jara" od Sindinga, a pak bude cvičit další čtyři roky, aby zahrála Debussyho. Netušil, že u ní probudil lásku k hudbě.
