Rodiče s námi od malička chodili do kostela. Ministroval jsem od pěti let. A tolik mě to bavilo a vnímal jsem tu nádheru, ten zázrak, že Ježíš je blízko... toužil jsem ho taky přijímat. Dovolili mi přijmout Pána Ježíše ve Svatém Přijímání v sedmi letech. Už jsem uměl psát, tak jsem si napsal do sešitu své heslo: Raději smrt než hřích. Nechci nikdy, aby mě hřích od Pána Ježíše odloučil. Toho se nejvíc bojím.

Když mi bylo devět, začal jsem chodit do školy vzdálené 8 km. Chodil jsem pěšky každý den tam i zpět. A bolely mě nohy, nejsem na tom fyzicky moc dobře. Sílu a zdraví po tátovi jsem teda nezdědil. Když mi bylo 12, rodiče se doslechli, že v nedalekém Turíně má školu pro kluky katolický kněz. Byla to škola i s internátem, tak mě tam přihlásili. S tím ředitelem, knězem, jsem si hned padl do noty. Jmenoval se Jan Bosco. Rodičům, kteří měli obavy, jak školu zaplatí, řekl, že mě vezme a že se peníze vždycky nějak seženou, že on se taky spoléhá na Pána Boha.

Ve škole se mi sice líbilo, našel jsem si tam svou partu kamarádů, říkali jsme si "Veselá společnost". Ale samozřejmě tam byli i "neveselí" kluci, kteří se snadno rozčílili a pak se například bili, někdy až do krve. Jednou se dva kluci tak pohádali, že se chtěli snad zabít, už brali kameny, že je po sobě začnou házet. Přiběhl jsem mezi ně a řekl, "Prvně se strefte do mě" a napřáhl jsem před sebe ruku s křížem. Naštěstí pochopili, pustili kameny a rozešli se. Nevím, jestli právě kvůli tomuto vyřešení jejich hádky mi kluci ve škole dali přezdívku "moudrý" (říkali to italsky: "Savio").

A taky tam někteří kluci velice neslušně mluvili. To jsem vždycky do toho začal říkat nějaký vtip, abych obrátil pozornost na něco veselého a zároveň slušného. Vtipů jsem si pamatoval dost, baví mě rozesmívat druhé. 

A jednou mi Jan Bosco řekl, asi protože věděl, že máma je švadlena:

"Jsi z dobrého materiálu, z dobré látky." Já na to: "A k čemu bude látka dobrá?" - "Uděláme z ní pěkné šaty a darujeme je Bohu," odpověděl mi Bosco. Poprosil jsem ho: "Já jsem látka, buďte tedy vy krejčím." 

Ty tři roky v oratoři s Janem Boscem byly pro mě opravdu krásné. Tento ředitel se o nás staral jako skutečný táta. Při jedné slavnosti dokonce každému z nás chlapců splnil jeho přání a koupil mu dárek, který si napsal na lístek! Já jsem na ten lístek napsal: "Pomozte mi, abych se stal svatým." A Jan Bosco si mě pak zavolal a dal mi tři rady, které mi toto přání splní! Nic víc neexistuje! A tak vám řeknu ty jeho tři rady, protože nejsou tajné.

  1. VESELOST - Co tě činí smutným, co tě zneklidňuje, odhoď pryč.
  2. PLŇ SI SVÉ POVINNOSTI - Dělej své úkoly jak nejlépe umíš. Soustřeď se. Modli se rád.
  3. DĚLEJ DOBRO - Vždycky je někdo, kdo tě potřebuje! Dívej se kolem sebe. Ne vždy se ti chce, ale vždycky podej pomocnou ruku, i když tě to bude něco stát.

V úvodu jsem vám psal, že se mi v patnácti splnilo mé přání. Ano. Teď už víte, co jsem si přál. Měl jsem tuberkulózu. Ale ještě než jsem naposledy vydechl, mohl jsem říct rodičům, co vidím. Moje poslední slova byla:

"Ještě jsem nikdy nespatřil něco tak krásného, jako vidím teď."