Kdo pozná pravdu? Zjišťoval jsem, že asi nikdo. Tak jsem se naučil lhát. A vesele jsem kradl rodičům peníze z jejich stolu, dával je kámošům, se kterýma jsem pak okrádal sousedy. Byla to sranda. Mladšího bráchu a ségru by rodiče trestali, ale já jsem se ze všeho vymluvil. Táta mě chválil, protože jsem vynikal ve škole, a tak mi hodně věcí procházelo. Matematika mě ale nebavila, tak jsem často místo školy utekl ven za kámošema, ale tátovi jsem uměl všechno vysvětlit tak, že já vlastně za nic nemůžu... 

Jo, cíl mého života bylo užívat si, mít prachy, kariéru... a holky. V 17 jsem odjel studovat do velkoměsta, kde mě máma nemohla hlídat, tak jsem si konečně užíval svobody. Blbli jsme s kámošema a zkoušeli všecko možné i nemožné. Chodili jsme do nočních podniků a čím víc hnusnější věci člověk dělal, tím byl větší kápo, tak jsme se předháněli. A našel jsem si i svou holku, Melanie se jmenovala, a začal jsem s ní bydlet. Za rok se nám narodil krásný syn. 

Táta umíral. Byl o 20 let starší než máma. Vrtalo mi hlavou, jak přemluvila tátu, aby se dal před svou smrtí taky pokřtít ve jménu Ježíše, toho Boha na kříži? A začal jsem přemýšlet, čemu je vůbec život, když končí smrtí? 

Když jsme po škole přijeli s Melanií a synem k mámě, pořád mi vyčítala, že žiju v hříchu, tak jsem se na mámu vykašlal. Dostal jsem dobrou práci v Římě a odjeli jsme tam. Máma chtěla sice jet s náma, ale dost nás prudila, tak jsme jí utekli tajně. Mohl bych být šťastný, ale nebyl jsem. Pořád jsem byl neklidný, pořád jsem hledal něco, jako univerzální Pravdu. Zkoušel jsem se přidat k sektám. Byl jsem z nich ze začátku nadšený. Z toho, jak uměli řečnit, mluvit, strhnout lidi... Mluvili o pravdě, ale zjistil jsem časem, že to stejně pravda není. Že jsou pokrytečtí a sledují vlastní prospěch, jako ostatně asi každý.

Až jednou jsem slyšel jakýsi hlas" Vezmi a čti", tak jsem otevřel Pavlovy listy Římanům na 13 kapitole a jako ve snu četl: "Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadli vášním." (Ř 13,13-14)

Nevím proč, ale rozbrečelo mě to. Má to být Boží pokyn pro mě? Vnímal jsem poprvé v životě, že bych mohl mít pokoj v srdci, kdybych skutečně nepropadal svým momentálním choutkám. Rozhodl jsem se stát se také křesťanem. Zjistil jsem, že to je ta Pravda, kterou jsem vždycky hledal, a že bez ní budu jen otrokem svého těla. Na křest mě připravoval biskup Ambrož a jsem hrdý na to, že jsem křest přijal společně i se svým synem. 

Ale není to má zásluha - za všechno vděčím své mámě Monice. Přijela sama na lodi za náma. Z Afriky do Itálie. A našla nás! Bez ní bych byl úplná troska. Protože moje máma se za mě nepřestávala modlit, často kvůli mě v zoufalství brečela a obětovala za mě všechny své bolesti a nemoce. Ona tu Pravdu znala. Ona ji milovala. Konečně jsem to pochopil. Konečně jsem ji mohl chytit za ruku, obejmout, a odprosit za všechno, čím jsem jí ublížil.

Myslela si, stejně jako při křtu já, že křest je vrchol, cíl, a že teda její úkol na zemi mým křtem skončil. Ale povím vám, křtem mi teprv začala jízda! Panečku! Při křtu jsem se dal do služby Bohu, který se mnou měl dost velké plány... A taky do puntíku naplnil touhy mého srdce: Dal mi opravdové kámoše "na život a na smrt", se kterými jsem bydlel a modlil se. Dal mi konečně smysl života a užitečnou práci. A dal mi poznat skutečnou Pravdu, kterou nelze zpochybnit ani "okecat". Ale to si už můžete přečíst v mých knihách.

Váš (svatý) Augustin