Například mě naučilo pravidelné modlitbě společenství mládeže. Toužila jsem být blízko Bohu tak, jak jsem to viděla a obdivovala na nich. A tak mě přátelé denně po dva roky prozváněli ve 21 hodin, abychom se duchovně spojili v modlitbě desátku růžence. Každý večer jsem vyšla ven z domu a modlila se v tichu a v samotě na zahradě, v zimě pod hvězdami na balkoně. 

A jak se začali modlit učedníci? Na začátku modlitby učedníků také stála TOUHA - chtěli mluvit s nebeským Otcem, protože to viděli u Ježíše a zalíbilo se jim to. Ptejme se sami sebe: Mám také touhu mluvit se svým Otcem? (Anebo odvážné - Začne díky mě někdo toužit po Bohu? Chovám se tak, aby ostatní toužili následovat Ježíše?)

Dalším krokem modlitby učedníků byla SLOVA. Když s někým začínáme mluvit, když někoho začínáme poznávat, potřebujeme slova. Často mluvíme k Bohu když něco potřebujeme. Děkujeme Bohu? Možná máme k Bohu mnoho dalších slov. A možná, že i Bůh mluví k nám. Třeba skrze Písmo svaté. Anebo skrze naše srdce. Je moje modlitba dialog nebo monolog?

Třetí krok modlitby bych nazvala TICHO. Ježíš v Getsemanské zahradě řekl svým přátelům: "Bděte a modlete se." A tou modlitbou jistě nemyslel, že budou celou noc něco mluvit. Chtěl, aby byli v jeho přítomnosti. Umím si radostně užívat čas s tím, koho mám rád? Pokud někoho milujeme, trávíme s ním čas klidně i beze slov. A nepočítáme dobu, kterou jsme s ním. Stejně tak ten, kdo miluje Boha, tak je s ním rád i v tichu. 

Modlitbu bych rozhodně nenazvala povinností. (To je jako kdyby měl manžel povinnost dát manželce pusu a nařídil by si budík na určitou hodinu, aby tuto povinnost nezapomněl denně splnit.) Modlitba je ve vztahu s Bohem nezbytnost. (Tak jako když manžel miluje manželku, nepřemýšlí nad tím a pusu jí dá.)"

A co mě Bůh řekl? Jednou večer jsem ležela na gauči naprosto unavená. Čtyři malé děti konečně usnuly a já jsem už neměla sílu ani si jít vyčistit zuby. Ale ještě jsem měla "povinnost" se modlit breviář! Co teď? Natáhla jsem ruku a otevřela jsem Bibli na náhodné stránce, že si aspoň přečtu, co mi Pán Bůh chce říct:

"Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven." (Lk 14,34)

Aha, řekla jsem si. Já mám přece od Pána Boha úkol se modlit. A jestliže se modlit nebudu, budu jako ta sůl, která nesolí a je k ničemu. Šla jsem tedy pro breviář. 

O pár let později jsem však Boží hlas neposlechla a po probuzení jsem se nešla pomodlit, nešla jsem poprosit o Boží požehnání. A jako bych ještě spala - narazila jsem do zaparkovaného auta.

Když čteme Bibli, když se modlíme, když zveme Boha do svého života, když plníme své každodenní povinnosti, jsme jako hlína, kterou hrnčíř Bůh modeluje do nádherného výtvoru. "Nechme se modelovat" tak, jak o tom v posledních dnech káže otec Radek.