Musí se hodně ovládat. Když mu někdo nabízí to, co má nejraději: klobásky vábně voní, přesto pes sedí v restauraci, na místě, kde mu jeho páníček řekl, a nejde ani o metr dál ke stolu, od kterého jej volají děti s kouskem párku v ruce. Tak rád by si dal... a neudělá to. A jako naschvál kolem prochází nejkrásnější psí slečna pod sluncem. Rád by se s ní seznámil. Rád by zavrtěl ocasem a přičichl si k ní. Má však přikázáno sedět na místě. Tak sedí. Musí si nechat zajít chuť. Poslušnost je na prvním místě.

A co my? Jak my se ovládáme? Láká nás třeba podívat se na film, i když už je pozdě a víme, že bychom měli spát, abychom byli na zítřek fit? Láká nás přečíst si soukromé zprávy v práci či dokonce soukromě odpovídat, když máme zrovna dělat jiné povinnosti? Zajímáme se o soukromí druhých, třeba celebrit, a marníme tak čas? Dokážeme čekat, jsme trpěliví? Láká nás něco nedovoleného? Láká nás jíst více, než potřebujeme? Jsme ovládáni svými náladami a emocemi? Křičíme na druhé, na děti, rozčilujeme se? Což jsme slabší než psi?

Člověk má přece vůli. Dokonce svobodnou vůli. A zvíře jen pudy. Tak nás to aspoň učili ve škole. A učili nás, že zvíře nedokáže své pudy překonat, kdežto člověk ano. V realitě vidím spíše opak. Vidím psy, kteří po 18 - 24 měsících výcviku dokážou své pudy překonat. A vidím lidi, kteří prosazují to, aby byl člověk vlastně otrokem svým emocí, vášní, pudů.  Nevěřím, že by člověk byl slabší než pes. Ale vidím, že je asi moderní, aby člověk zůstal slabší než pes a ještě v tom dokonce viděl nějakou přednost. Ve výchově často moderní rodiče nedávají důraz na sebeovládání, a s ním související umírněnost, zdrženlivost, trpělivost. A přitom je to snad nejdůležitější věc, kterou se má člověk naučit. Jak má žít dospělý člověk, který sám sebe neovládá (a který chce mít všechno a hned)? Pokud se neovládá sám, je pak na dálkové ovládání a ovládají ho jiní. (Názory kamarádů, společnosti, móda, emoce, pýcha, hřích,...) V knize Kája Mařík se Kája vzpírá mamince a ptá se: "Maminko, kdypak už budu dospělý abyste mi nemusela poroučet?" A maminka odpovídá: "Dospělý budeš, až budeš umět poručit sám sobě." Umíme sami sobě poručit? Děláme skutečně to, co chceme a co je pro nás dobré? 

Rozhodně ale sebekontrola neznamená přetvářku či faleš. Znamená to pravdivě si přiznat třeba i své negativní emoce, ale nenechat se jimi ovládnout. V tom je základ pokory neboli pravdivého pohledu na sebe i na druhé.

Lososi celý svůj život plavou proti proudu řek. Zápasí i se silným proudem, s vlnami, s jezy... přeskakují je, a nikdy se nevzdávají. Chtějí se dostat téměř k prameni řeky, aby tam předali svůj život dalším generacím. A co my? Nebojíme se plavat proti proudu? Nevzdáme to? Nebo budeme raději mrtvé ryby, co se nechávají unášet proudem, ale nic nikomu nepředají a pramen nikdy neuvidí?

Může to pro nás být i výzva na postní dobu. Co chci zlepšit ve svém sebeovládání? A za jak dlouho to s Boží pomocí zvládneme? Nezapomeňme: Bůh nám dal do vínku silnější vůli než zvířatům!