ZPRÁVA Z 1. LINIE
Vyhlášením výjimečného stavu naší vládou a rušením všech kulturních a společenských akcí jsme se
všichni vrátili ke slavení postní doby, jak ji slavili naši předkové, až teda na to, že se nemůžeme
účastnit mší svatých. Možná se málo bojím a panikařím, ale jako zdravotník v první linii mi nic jiného
nezbývá, každý den se setkávám v lékárně s mnoha lidmi, a až na několik opatření a pár bariér, co
kromě toho že nás chrání, tak také brání v komunikaci, se moje náplň práce nezměnila. I když trošku
obav je třeba na místě, abych si uvědomila, že zásady ochrany před koronavirem není radno
podceňovat.
Nejhorší situace nastala začátkem dubna, kdy prostředky mé práce začaly docházet, a i přes
upozornění vylepené na výloze se zoufalí pacienti ještě do jistoty zeptali: „Roušky, ani dezinfekční
gely nemáte?“ Nyní už jsou dezinfekční gely i roušky dostupné, jen rukavice jsou drahé a balené po 1
páru. A lidé už si začínají vymýšlet: „Nemáte ten dezinfekční gel s jahodou vůní, nebo dezinfekci ve
spreji, tento gel nám nevyhovuje, tato dezinfekce smrdí.“ „Rukavice sháníme jen ty modré v celé
krabici“. I roušek je už takové množství, že si lidé můžou vybírat, jen s různou peněžní hodnotou.
Nejprve mě tato vybíravost zlobila, ale pak jsem si uvědomila, že lidé se jen snaží žít svůj život.
Obklopit se tím, na co je určitý člověk zvyklý, aby se mu jeho život nezhroutil úplně. Dostala mě paní,
které zřejmě nakupovala pro nějakého seniora a obeznámena se situací, že doplňky stravy se v této
době do lékárny nedodávají a do lékárny se má chodit jen pro nutné léky, se s krátkou omluvou
zeptala: „Já vím, že je teď těžká doba a je mi to trapné, ale nemáte náhodou pupalku, ale jen od GS
nebo Biomedicus.“ Nějak jsem se na ni nedokázala zlobit, jen se snažila splnit přání jiného člověka.
Při každodenní modlitbě ve 20 hodin kromě trpících a umírajících nikdy nepřestávám prosit za
zdravotníky, kterým už dochází síly. Za nejvíce ohrožené sestřičky, sanitáře, lékaře. Za umírající, kteří
buď trpí, že umírají v nemocnicích opuštěni od svých rodin, pokud již nejsou v umělém spánku, nebo
právě ta „samota“ je pro ně útěchou, protože si vždycky přáli neobtěžovat svou rodinu v nemoci a ve
stáří a také je jim útěchou, že členy své rodiny už nemohou nakazit. Najednou se trpící v nemocnicích
ztotožňují s Ježíšem a pomáhají mu nést kříž za naše hříchy. Ano velice mnoho lidí již na koronavirus
zemřelo, a ve stejné době zemřeli lidé i na jiná onemocnění, ale jistě díky Božímu milosrdenství a
s přispěním našich modliteb přibylo mnoho svatých v nebi, a ještě přibude. Nyní otvírám knížečku
s úryvky svaté sestry Faustiny a moje oči se zastaví na kratičké větě: „Utrpení je největší poklad na
zemi – očišťuje duše.“
Ještěže je Bůh tak vynalézavý, díky jeho řízení mozku několika lidí, se dnes můžeme vidět a slyšet díky
moderním technologiím i na kilometry daleko. Při sledování mší o letošních Velikonocích ve mně
mnohem častěji, než kdy jindy, rezonovala slova, že jsme pozvání ke zrození k novému životu. Jako
bychom všichni byli nemocní, nejen ti, kteří mají koronavirus. Ježíš nás svou obětí vyléčil a v Bohu a
Duchu Svatém nám dal nový zdravý život. Kéž bychom na to nikdy nezapomněli. Prosím,
nepřestávejte se za nás zdravotníky modlit, stejně jako za všechny, kteří stojí v 1. linii. Děkujeme
Bohu, který nám při kontaktu s lidmi v této době připomíná, jak je každý člověk jiný, vzácný a
neobyčejný.
Hana Zavadilová
