"I Tvou vlastní duší pronikne meč" (Lk2,35) řekl Simeon Marii. A my můžeme jen uvažovat nad tím, co je větší bolest - tělesná nebo duševní? Jestliže Mariinou duší pronikne meč (a to dokonce sedmkrát), nevybrali bychom si nakonec to "tělesné prokletí" Evy? Bolest těla pomine. Uleví se nám. Ale bolest duše?

Ze zkušenosti lidí, kteří se sebepoškozují, vím, že tělesná bolest je pro ně vysvobozením od bolesti srdce. Lidé, kteří mají velkou duševní bolest to často řeší tím, že si sami přivozují bolest tělesnou, aby aspoň na chvíli zapomněli na bolest srdce, která se pro ně stala nesnesitelnou.

Maria tedy nese mnohem těžší úděl než my. U Židů znamenalo sedmkrát něco jako pro nás milionkrát, čili úplně nejvíc, víc už to nejde. A Maria tuto duševní bolest vydržela. V tichosti. Ve víře. V pokoře. V NADĚJI v to, že poslouchat Boha má smysl, bez ohledu na to, co se právě teď děje (nepřijetí, pronásledování, život v cizí zemi jako uprchlíci, strach o holý život a o život syna, bída, odsouzení, potupná smrt syna...) 

Když nás bude něco trápit nebo když se budeme cítit "na dně", zkusme pozdravit Marii. "Buď zdráva, Maria, Ty jsi požehnaná mezi ženami, požehnej i nám." Protože Maria nám rozumí. Maria si vše prožila. Cítí s námi. Je nám blíž, než si myslíme.

A mysleme na to, že jestliže se i z nás má narodit cokoliv dobrého, musí nás to něco stát, musí nás to třeba taky bolet.