Každé dítě přijaté v rodině s radostí je obrovským darem. Nedá se ani popsat ta radost rodičů, když se dítě poprvé usměje, když se poprvé postaví, když řekne poprvé táta... Tato radost se nedá vyvážit žádným hmotným dárkem. Je to radost z bytí. Radost z toho, že se dítě řídí Božím plánem růstu a postupného rozvoje... A dělá vlastně to, co je úplně normální. Kdyby se děti rodily se všemi schopnostmi, tak bychom o tuto radost přišli.
Ježíš byl jako každé narozené dítě takovýmto darem pro rodiče. Ale zároveň je Ježíš největším Darem Boha nám, lidem. Ježíš nám otevřel nebe. Ježíš nás přivedl k životu věčnému. Ježíš nám odpustil hříchy. Ten největší Dar nám byl dán, a my Boží štědrost chabě napodobujeme na Štědrý den. Ježíšek nám skutečně dal všechno. Dal nám sám sebe. Svůj život. Už nic jiného nepotřebujeme. Máme život věčný. Máme příklad Jeho Lásky. Dle Jeho slov víme, jak žít.
A tak Boží štědrost o Vánocích napodobujeme. Hmotně. Nebo i duchovně? Uvědomujeme si, že Boží štědrost můžeme štědře napodobovat i tím, že budeme rozdávat přímo Jeho? Jestliže jsme byli u svátosti smíření a u svátosti Eucharistie, Ježíš v nás žije, Jeho světlo v nás svítí, a tedy můžeme Jeho světlem ozařovat ostatní. Nepotřebujeme elektřinu, abychom na někoho zazářili Božím světlem.
Jestliže mají rodiče radost z úsměvu kojence, jak to, že náš úsměv není již pro druhé darem? Anebo je? Kdy jsme se naposledy na někoho usmáli? Kdy jsme naposledy někomu podali, co mu upadlo? Kdy jsme naposledy někomu pomohli? Kdy jsme naposledy nezištně pracovali za někoho nebo pro někoho druhého? Kdy jsme naposledy zapomněli na sebe a žili jen "pro Ježíše"? Pro Ježíše v druhých lidech. Ne tak, abychom jim dělali radost podle sebe, ale podle nich. To znamená naladit se na vlnu druhého a pochopit, že nemusí mít radost ze stejných věcí jako já. Snažit se vnímat, zda má ten druhý raději ticho nebo povídání, co má rád za jídlo, za barvy, za činnosti... Dokážeme popsat o každém členu rodiny, jaké má třeba oblíbené rčení, oblíbenou barvu, oblíbené činnosti, jaké zážitky ho formovaly a jak by si představoval ideálně strávený čas? Zkusme se o těchto svátcích jeden druhému přiblížit.
Potom se totiž JEDEN PRO DRUHÉHO STANEME DAREM.
Modleme se za dar být sami Betlémem. Narodí se v nás Ježíš. A naše ústa budou ústy Ježíše. Jeho slova budou vycházet z našich úst. Jeho úsměv bude v našem upřímném úsměvu. A nebudeme potřebovat jiné dárky. My sami budeme tím největším darem.
