"Jsem krásná," obdivuje sama sebe baňka posetá třpytkami. "Beze mě bys ani nebyla vidět," odpoví jedna žárovka ze svítícího řetězu. "Ze mě mají děti největší radost, těší se na mě, já jsem aspoň k nějakému užitku," reaguje na to čokoládová figurka. "Ale no tak, nehádejte se,  největší cenu tu mám přece já," vmísí se do hovoru umělecky vytvořený starodávný skleněný ptáček připnutý na větvičce. Jen ořech, asi omylem dítětem přivázaný ke stromku, stále mlčí.

Uběhlo pár let. Baňka, to naduté prázdné nic, prasklo, jako vše falešné, a skončilo zapomenuté na smetišti. Stejně tak jako kdysi svítící řetěz. I skleněný ptáček se rozbil. Ozdoby byly vyměněny za jiné se samozřejmostí dnešní doby. 

Jen ořech stále mlčel. Zůstal tehdy na stromku, když ho vyhodili na zahradu, že ho po zimě spálí. Ořech spadl do hlíny. Zapustil kořeny. Mlčky vyrostl. Dělá stín dalším generacím. Dává nové a nové ořechy. To, co vytvořil Bůh, nikdy nekončí na smetišti. To, co vytvořil Bůh, se nikdy nechlubí, ale mluví za něj činy. 

Stejně tak, jako činy mluví za Pannu Marii. Činy mluví za svatého Josefa. 

O čem mluví naše činy když začneme mlčet?