Chodili jsme s rodiči a sourozenci kolem řek řezat vrbové proutky a pak jsme z nich pletli košíky a potom je prodávali na trhu. Tak jsem dostala přezdívku „La Canastera“, to znamená „košíkářka“.

Rodina, to je to nejlepší místo k životu. Říkám, že rodina je místo. A je už pak jedno, kde bydlí. Jestli je to dům nebo stan nebo třeba jeskyně, ve které my jsme bydleli. Poznala jsem pravou bezpodmínečnou a nezištnou lásku v naší rodině, kde jeden za druhého bychom opravdu dali život. Takové bývají romské rodiny. Nic víc jsme nepotřebovali. Ani školu. Ani čtení nebo psaní.

Zamilovala jsem se do Juana. Byl o rok mladší. Jeho rodina pracovala na polích. Toužila jsem s ním založit také takovou rodinu, mít spoustu dětí a šťastně, třeba že pro některé možná chudě, žít. Bylo mi 24 let a vzali jsme se. Juan začal patřit do naší rodiny a já do jeho. Naše rodiny se tak zvětšily a obohatili. Moji rodiče dostali v Juanovi nového syna, jeho rodiče dostali ve mně novou dceru. Brzy jsme očekávali děťátko. Jaké štěstí!

Jenže gádžové vedli v naší zemi, ve Španělsku, občanskou válku. Nerozuměla jsem tomu. Ani nikdo v okolí mi nedokázal vysvětlit, proč se bojuje. Byla to nejhorší válka a vojáci odtahovali všechny muže do boje. Juan nechtěl bojovat. A já ho ani nechtěla pustit – vždyť jeho povinnost je postarat se o mě, o svou rodinu, o naše budoucí dítě!

Natřela jsem Juanovi oči modrou skalicí, po které člověk nějakou dobu nevidí. Vojáci přišli, viděli, že Juan je slepý, a neodvedli ho. Myslela jsem, že jsem je přelstila a že můj milý zůstane doma.

Jenže vojáci přišli znovu! To už Juan viděl. Násilím ho odvlekli do vězení. A mě taky. Ale do jiného vězení. Prý na šest let! To přece nemůže Bůh dopustit!

Ve vězení jsem potkala různé ženy. Některé se se mnou nebavili, že jsem cigánka. Některé byly dobré. Od malička jsem věděla, že existuje Bůh, ale nevěděla jsem, že se k němu modlí třeba růženec. Do žádného kostela ani do žádné školy jsme nikdy nechodili. Zaujalo mě, jak se tam jedna žena modlí. A chtěla jsem se to naučit taky. Šla jsem za ní a poprosila ji, jestli by mě to taky nenaučila. Začala jsem mít ráda Pannu Marii. Protože porodila Ježíše v jeskyni a my jsme žili taky v jeskyni. Jenže ředitelka věznice se dověděla, že jsem se naučila modlit se. Do vězení přišli zase zlí vojáci. A vyslýchali mě, dost tvrdě a nechutně. Nebrali ani ohled na to, že nosím pod srdcem dítě. Chtěli, abych jim prozradila, kdo věří v Boha a kdo mě naučil modlit se růženec. Poznala jsem, že to chcou vědět proto, aby tu dobrou ženu mohli mučit nebo snad až zabít? Ředitelka věznice mi slíbila, že když řeknu, kdo se modlil růženec, tak mě i Juana pustí na svobodu! Konečně budu doma! Ano, to chci. Chci žít s Juanem. Tolik se mi po něm stýská! Chci porodit dítě doma. Chci to nejvíc na světě. Stačí mi říct jméno té ženy a budu volná. Budu se svou rodinou. Budu se svou mámou, s tátou, se sourozenci… Jaké štěstí!

Ale co by na to řekla Panna Maria? A Pán Ježíš? Mám vydat těm zlým gádžům svou kamarádku, která mě naučila se modlit? Mám zradit svou přítelkyni? Bůh říká, že ne. Nemusím jim říct nic. Musíme držet při sobě. Juane, odpusť mi to. Odpusť i těm, kdo nás vězní.

Když jsem neprozradila, převedli mě na samotku. Strašná zima, hlad, osamění. Měla jsem jen modlitbu.

Po více jak půl roce mého věznění se děťátko začalo hlásit, že chce na svět. Ve věznici přišla 13. 1. 1939 na svět naše dceruška, kterou jsme okamžitě pokřtili jménem Angeles. Já jsem sice stále krvácela, ale nový život byl tu! Měla jsem zápal plic a byla jsem podvyživená. Po 12 dnech jsem krvácení jsem zápalu plic úplně podlehla a odešla k Panně Marii. Dcerušku věznitelé nedali naší milující rodině. Předali ji k adopci. Určitě nějakým nevěřícím gádžům. Ale je možné, že ona a třeba její děti i dnes žijí.

Juan si po propuštění z vězení vzal mou mladší sestru.