Raději bych se v klášteře starala o fíkovníky a o růže, zalévala je, zahalená do hábitu a nikým nepoznaná. Mým přáním je sloužit Ježíši, ne být na očích lidem.

Jenže rodiče mi ve čtrnácti letech vybrali ženicha! Bohužel. A můj táta podepsal s tou rodinou smlouvu, že si za čtyři roky vezmu jejich syna Pavla. Musím poslechnout. Prostě co je psáno, to je dáno. Rodiče nemají jiné děti než mě. I když rodiče během těchto čtyř let zemřeli, vzala jsem si dle smlouvy Pavla za muže a přijala jsem jej do našeho domu. První roky manželství byly doslova utrpením. Je tak divoký! A když mlčím, tak ho to ještě víc rozčiluje. Má horkou Italskou krev. Ale postupně snad začíná chápat Boží Lásku k nám. Snažím se mu ukazovat, že Láska je silnější než násilí, dokonce silnější než krevní msta. To je teď aktuální problém. Nic se neodpouští. A za život se platí životem. Pavel se zapletl se jako všichni vlivní muži do boje mezi rody. A nepřátelé chtěli vymazat jeho jméno ze světa. Zavraždili ho. Co teď dělat? Vrahové budou chtít zabít i naše dva malé synky. To mi rve srdce, takový život ve strachu! A k tomu ještě ve městě začali lidé umírat na mor. Nesmím se bát. Chodím do lazaretu ošetřovat nemocné. Krmím nemocné kaší a dobrým slovem, i když mé srdce pláče.

Před jedním bohatým domem jsem uviděla rodinu, která jistě zavraždila mého manžela. Žena a děti utíkají z domu. Nemocného muže nechávají napospas svému osudu. Odvážila jsem se otevřít vrata a vejít do domu. Nalézám toho muže nemocného morem. Je velmi zesláblý. Asi několik dní nejedl. Báli se ho krmit, báli se k němu přiblížit se, a on sám se najíst nedokázal. Má suché rty a nedokáže mluvit. Podávám tomu muži vodu. Obvazuji mu rány. Jako zázrakem se za několik dní péče uzdravil. Poznává mě. Diví se, že jsem ho uzdravila. Nechápe, proč jsem ho nenechala zemřít. Odpověděla jsem, že Bůh miluje všechny. Je jedno, zda patří do přátelské či znepřátelené rodiny. Všichni jsou děti Boží. Kým jsem chtěla v životě být? Řeholnicí. Vydat se Kristu. Těžký život mě tomu naučil. Vydávat se a být mu podobná.

Nakonec jsem svůj život mohla prožít až do konce v klášteře. Jsem tím, kým chtěla být: zvěstovatelkou Božího odpuštění, usmiřovatelkou a přímluvkyní v neřešitelných situacích. Asi mi i můj táta, smírčí soudce, ve mně nechal kus svého povolání. MÁTE TAKY POCIT, ŽE JE NĚJAKÁ SITUACE NAPROSTO NEŘEŠITELNÁ? DŮVĚŘOVALI JSTE BOHU, ŽE ON MÁ SE VŠÍM SVŮJ DOKONALÝ PLÁN?